3-2-1 Oslavujeme ženy a muže #1&2

Nestavíme domky z karet, ty umí bolestivě popadat. Zásadně hrajeme s kartami, které máme právě v ruce. Tvoříme tak nová spojení. Tvoříme krásu z bolesti.

Už nějakou dobu pořádáme páteční schůzky povalečů. Iniciovala je Bára, která právě lelkuje. Chodí na ně ještě Martin, který poctivě kavkuje. Na mě, vydře, zpravidla bývá propojit tvůrčí duše, aby spolu začaly mluvit a postupně se do sebe zamilovaly.

Martina jsme nechaly v klidu popíjet filtr a leštit baňky v tvůrčí laboratoři. Za ta léta roztleskávání zdejší tvůrčí scény si to víc než zaslouží. Slíbil, že v pátek přijde. Vyzpovídala ho pro vás ta nejpovolanější: nebýt totiž Alice, nejspíš by kavky byly mnohem ohroženějším druhem a nebylo by rodinné deskovkářství 4 Kavky, jejichž hry si můžete v pátek osahat.

Oslava tvoření a tvorby vzniká v úctě ke Klekí-petrovi české tvůrčí scény, jak Martinovi rozkošně říká Roman Věžník, ne Alice. S Bárou jsme převzaly hozenou kurátorskou rukavici a rozhodly se nasvítit známější hlasy novými úhly a především představit murénky, které si ještě netroufají říkat tvůrci, navzdory tomu, že celý život poctivě tvoří.

Popravdě jsme se také úplně na začátku domluvily, že nezabijeme nikoho, kdo nám něco slíbí a nepošle. Věděly jsme, že se to stejně stane. Tvořivé duše totiž zpravidla zpochybňují vlastní tvorbu, dočasně pochybují o vlastní hodnotě a život sám jim opakovaně servíruje poněkud zvrhlý smysl pro humor.

Jsme v tom s vámi. Děje se nám to taky. Po letech poctivě oplakaných zkušeností se tomu umíme ze srdce zasmát i si s tím víceméně úspěšně poradit. Netvoříme obsah, který dnes bude a zítra ho schováme. Tvoříme obsah, ke kterému se můžeme léta vracet. Moc dobře víme, že nás zastihnou chvíle, kdy zas bude těžké na říši divů věřit.

To, že něco plánujeme, a život to pojme jinak, zažíváme denně, většinou už se tomu jen od srdce zasmějeme. Proto ze zásady netvoříme samy. Není nic tak úlevného jako hysterický smích ve skupině. Pořád tak platí, že svět je víceméně v pořádku. Lidé a vztahy pro nás jsou a vždy budou důležitější než papíry a termíny.

Samy dokážeme tvořit jen v uvolnění. Sama jsem se na víkend odklidila do zeleně. Kaprálův mlýn je krásné místo, kde nečekaně opět nebyl signál. Smířila jsem se tak s tím, že na většinu e-mailů odpovím někdy. Místo dopisování jsem přidávala do společného ohně to, co chci zažehnout. Mé polínko tvůrčí síly vzplálo jako čtvrté.

Nejspíš to byl náznak toho, že se díky soudruhům ze Švédska, naše dny trošku přeuspořádají. Ženy a muže jsme se nakonec rozhodly nechat promluvit společně. Popravdě z toho máme neskutečnou radost. Nesoupeří, doplňují se. Je to krásný a pestrý mix.

Místo románu o domluvě s podcastovou platformou, si odložím tip na četbu. Slibuju, že po dočtení už nejspíš nevkročíte do IKEY se stejným pocitem. Hořkost jsme tak úspěšně spláchly Absyntem a konečně můžeme překročit k osobnímu představení šestice odvážných.

Lenka Mrázová je žena, o kterou se mohu kdykoli opřít. Také mě jako první upozornila na to, že při představování podsekávám svou hodnotu. Nejsem Bond, James Bond; jsem Ivana, nedůležitá Ivana. Je to fajn, když vím, proč to dělám. Vím to díky Lence. Taky už vím, že Lence život nerozdal ty nejlepší karty. A přece s nimi umí hrát naprosto brilantně.

Jaroslav Chroňák je původně tulák, který se rozhodl pečovat o rodinu, komunity i o kus půdy. O rodinné farmě Hůrce v Písku se stěží vypráví, je třeba ji zažít. Je to místo, kde ožívají mé sny. Třeba ten o divokých koních, které nikdo neláme, a o hrdinství, které se odehrává v týmech, které spolu mluví i o těžkých tématech.

Lucie Václavková v sobě akademičku nezapře, zároveň je však neskutečně vtipná. Nikdy nenechá kamarádky v nouzi, i když brblají, že to zvládají a nic nepotřebují. Snadno nás vzdorující totiž prokoukne. Sama má doma tři děti a během let nás naučila zajímat se o její kariéru víc než o tu jejího manžela. Dubánky stále poctivě ukáže při každém vysílání z domova.

Libor Macák mě pozval na kávu v Brně. Přijela jsem v dost hrozném stavu a oplývala sérií nemilosrdných glos na neutěšený stav naší společnosti, srdečně jsme se nasmáli a zjistili, že máme společné kamarády. Až po dojezdu domů jsem si uvědomila, kolik toho máme společného. Jeho příběh o Ivankách, které nejsou já, a o tom, jak se stal metaforickým zahradníkem, přihodím do svého playlistu na usínání s dojmem, že svět je víceméně v pořádku.

Barbora Urbanová je nejmladší poslankyně za starosty a vytrvale diskutuje s lidmi na eXlém ptáčku. Je jedna z mála žen, která tu nevídanou sodu spojenou s veřejnou funkcí dává s grácií. Neodvrací jen vlny hejtů, odvažuje se nasvítit mnohem tíživější témata. Mluví o tom, že Pod svícnem bývá největší tma.

Josef Rosen vystudoval DAMU a mohl nás pravidelně zdravit z obrazovky nekonečných seriálů. Stíhá v nich jen jednorázové výskyty. Místo toho ho nejspíš potkáte jako Martina na Martina v Ďáblicích, jako zdravotního klauna, nebo ve škole, kde učí prostřednictvím interaktivního divadla fórum domýšlet děti (i dospělé) možné důsledky svých činů.

Přišlo k vám nutkání v pátek dojít? 9 lístků jsme ještě vyhrábly. Víc už jich nebude.

PS: Zítra den opanují mladí. Ať ta naděje skutečně umírá až poslední…