1-2-3 Tišina pro tvořivé duše #2302
Tvořivé duše vnímají neviditelné a dokážou vidět nepředstavitelné. Dovedou si však také připadat zoufale osamocené. Když přestanou tvořit, odumírají. Tvoříme síť, která pomůže prohoupat vzlety i pády.
1 ~ Příběh, který chceme vyprávět
Kdysi byla jen tma. Začíná to nepřítomností a touhou. Náš příběh kuriózně splétá slavné glosy dvou seriálů, Temného případu i Času čarodějnic. V našich životech je bolest spojená s prázdným místem. S místem, které kdysi obývaly blízké tvořivé duše. Brácha, táta, manžel. Ondřej, Ivo, Kryštof.
Předběhli dobu, nedostali dost podpory, ztratili sílu. Vnější svět vždy bude hledat výkladový rámec. My raději usilujeme o to, aby se to přestalo dít. Aby tvořivé duše měly kam bezpečně padat a odkud důstojně vstávat.
Jsme tři obyčejně neobyčejné, neobyčejně obyčejné ženy. Tři sudičky. Tři zakladatelky. Bára, Ivana, Markéta. Nasbíraly jsme celou řadu pestrých životních zkušeností. Že nic nepadá samo do klína, dávno víme. A tak jsme se rozhodly společně tvořit oázu pro tvořivé duše. Spravovat ji a vyživovat.
Založily jsme nadační fond. Právní forma je dostatečně pružná, pevná i vřelá zároveň. Pro začátek nám stačilo zavázat se a sepsat své motivy. Statut vznikne na základě žité praxe. Vše jsme podepsaly u notáře, účet a vklad vložily, čekáme už jen na zápis do rejstříku.
Tišina. Slovo, které si Ivanu přitáhlo na obálce knihy a do kterého se zamilovala. V originálu Svartstilla, autorka Susanne Skogstad, překladatelka Tereza Blatná. Naše Tišina se rodí v Maříži. Místní genius loci už nejednu tvořivou duši okouzlil.
Zatím nejsme rentiérky, a tak každá z nás vložila nevratný symbolický vklad, za který bychom si dopřály řadu káv, čaje či knih. 3 333 Kč. Celkem 9 999 Kč. Především však vkládáme čas, energii a zkušenosti. Krev, pot a slzy.
Sníme o Tišině. O oáze, která nabídne tvořivým duším potřebné zázemí pro přetváření života, jenž zrovna bolí. Která nabídne zázemí pro tvorbu, jež většinou pramení ve tmě a bolesti a ústí ve výtrysk krásy a radosti.Budeme jako tři sudičky a správkyně dohlížet. Zpomalovat, lelkovat a střežit pole. Postupně přidáme projekty ziskové, které budou Tišinu živit a sytit.
Přijďte za námi na Setkání tvořivých duší, v pátek 15. září v Pracovně. Oficiální část začne v 10 hodin a skončí ve 14. Ať můžete pohodlně přijet a odjet. Ranní ptáčata s námi klidně můžou posnídat už od osmi a rozprchneme se po šesté. Přijďte tak, jak vám to udělá dobře.
Kupte si lístek za 1 200 a zažijte to, co se tvoří, osobně.
Zisk akce bude první pramínek, který podpoří léčivou moc Tišiny. Podpořit nás můžete i nákupem omezeného množství vstupenek, ke kterým přidáme svou přítomnost a zážitek.
Kupte si lístek za 2 400 a namalujte si s námi svůj mařížský hrnek.
Kupte si lístek za 4 200 a poseďte s námi u ohně přímo v Maříži.
2 ~ Dechy pro tvořivou duši, nádech a výdech
Sir Terry Pratchett slovy Pochmurného žence:
„Všechno, co existuje, lpí na životě. V tom je ale smysl života. To je motor, který pohání mocné biologické pumpy evoluce. Všechno se pokouší vyšplhat co nejvýš po kmeni vývoje, zasekává se drápy, přisává chapadly nebo se slizce šine k dalšímu stupínku, dokud se to nakonec nedostane až na úplný vrchol, který, jak se nakonec ukáže, nikdy za tu strašlivou námahu nestojí.“
Zabíjí škola imaginaci a tvořivost? Pink Floyd to viděli dost jasně. Ken Robinson to vysvětloval celý život, dlouze i krátce. Je na čase proměnit způsob, jak se učíme, co je možné.
Pojďte s námi tvořit. Napište třeba haiku. Moc rádi si ho přečteme, stačí nám odpovědět do schránky. Pokocháme se, opatříme rámečkem a vystavíme na srazu tvořivých duší.
3 ~ Lelčí vhledy, dokud se lelkuje, tvoří se
Eva Rybníčková namalovala Tišinu a v týmu se stále nemůžeme dokochat, jak se vám líbí?
Ivana píše ze zákulisí dnešního psaní:
„Říkala jsem si, že půlnoční termín vydání tohoto psaní bude humorným poukázáním na trpkou dřinu nás tvůrců. Když tahle poslední písmenka skládám, je mi jasné, že to přes veškerou snahu nestihnu a ráno budu připomínat pískací pandu na tričku.
Můj život měl zase smysl pro humor. Nečekaně jsem se vydala na představení Kašparů do Vildova mlýna. Z vlaku jsem musela vystoupit příliš záhy, autobus mi ujel. Náhradní vlak mě vyhodil 6 km od cíle. Těsně před cílovou rovinkou mě natolik vyděsilo náhlé rozsvícení pouličního osvětlení, že jsem spadla do škarpy. A rozsekla si koleno. Dost hluboko.
Příliv adrenalinu mi umožnil posledních 750 metrů dokulhat a bolest prodýchat v povznesení kulturou. Jonáš a tingl-tangl byl kouzelný. Vildův mlýn si podobné události zaslouží. Krása sledovat. Hvězdy a světlušky se dostavily.
Po skončení se mi dostalo té vzácné pocty a nechala jsem se ošetřit zdravotní sestrou. Laskavou a láskyplnou. Tři mašličkové stehy. Tahá to, ale přežiju. Pofoukali mi to i místní pejsek s kočičkou.
A tak mi ten termín nakonec utekl, protože jsem zrovna sledovala padající hvězdy, mazlila kočku, obdivovala mlýn a mluvila s místními spolkaři, kteří dokážou zázraky. Třeba dostat kus Celetné až do Jistebnice. Stálo to za to!“
Bára dále odvyká pracovitosti:
„Pro toho, kdo je zvyklý trávit celý svůj život prací, je nečinnost stejně bolestivá, jako abstinenční příznaky po vysazení návykové látky. Workoholismus je však oproti drogám staven na piedestal, ačkoli bychom na něj měli pohlížet jako na něco, co nám může zničit zdraví. Ve chvíli, kdy padneme na dno, sevře nás temnota, kterou vítáme jako vysvobození.
Někteří podají ruku Pochmurnému ženci a přejdou s ním na druhou stranu s vděčností, že slovo „musím“ již ztratilo význam. Jiní se rozhodnou, že si dají ještě jednu šanci, ženci rukou potřesou a s nádechem se otočí od šedi nekonečna zpět k barvám. Ty jsou však jiné a jejich život též. Co dříve bylo podstatné se jeví jako malichernost. Z malicherností se stávají hodnoty, na nichž staví svůj svět. Z toho minulého však zůstávají vzpomínky.
Vzpomínky zhmotněné v hrnečku, který vypráví o 4 hodinách spánku denně, dvou dětech, práci, dobrovolnictví, tichém hlasu v hlavě šeptajícímu „Nestíháš! Přidej!“. Vzpomínky na temnotu, na anděly strážné a na věty, které zlomily zlé kouzlo.
‚Vy nejste můj pacient, já vám věřím. Když se rozhodnete, tak to zvládnete.‘
‚Strávil jsem 7 let v klinické depresi. Rozhodl jsem se, že už tam znovu nechci.‘Síla lidského rozhodnutí je podceňována. Přitom je to to, co hýbe celým světem. Jakmile se člověk rozhodne, dějí se změny. Jakmile změnami projde, stává se z něj anděl strážný a střeží prostor těm, kteří se ztratili v temnotách.“
PS: Příště konečně prozradíme, co vše se 15. září uděje. Těšíme se za týden. Tvoříme, tedy jsme.