1-2-3 Creació #2301
Tvoříme, tedy jsme. Věříme, že tvoříte, proto jste. Radujeme se, že jste. Každý pátek vám pošleme lelčí poštou psaní, ať spolu chvíli pobudeme. Čeho se dotkneme, to je či bude. Většina se teprv stane.
1 ~ Příběh, který chceme vyprávět
Na počátku jsme byli sami. Připadali jsme si nepodstatní, nedůležití, neviditelní. Pak jsme si uvědomili, že můžeme být spolu. Přišel čas sundat neviditelné pláště, spojovat se, podporovat se.
Chcete být u toho? Buďte. Napište si do diáře pátek 15. září. Setkáme se osobně v Praze, pár minut pěšky od Hlavního nádraží. Začneme tvořit. Prvním příběhem vám prozradíme, proč to děláme. Ivana píše:
Když mi bylo 25, vdávala jsem se. Chvíli poté si mě vzal do parády jeden známý mého muže, který zrovna vyhrál první manažerskou pozici. Do zblbnutí mi opakoval otázku: „Kde budeš do tří let?“ Moje odpověď „na mateřské“ ho neuspokojila. Prý jsem kariérně mrtvá.
Mrtvá jsem málem byla. Skutečně. Nenáhodně se říká, že porod je přechodem mezi životem a smrtí. Měla jsem dceru, magisterský diplom z pedagogiky a dokončovala ten z psychologie. Rodit jsem odcházela jako „ředitelka neziskové organizace“. Porodnice si ověřovala, zda taková pozice skutečně existuje.
Když můj muž poprvé odešel z domova na 9 a půl hodiny, třeštila mě z toho hlava. 8 hodin na práci, 1 hodinu na cestu tam a zase zpátky, půl hodinu na oběd. Chovala jsem malé plačící dítě a slyšela v sobě cizí hlas, který šeptal, že můj život pro svět venku právě skončil.
Zkusili jsme tuhle nerovnováhu rozmělnit. Já na půl úvazku, muž na půl úvazku. Že to byla chyba, mi došlo záhy. Po silných zážitcích spojených s příchodem dcery na svět jsem potřebovala „čas na vydechnutí“. Málem jsem vykrvácela, neměla jsem dost sil na práci. Západní medicína mi jen dokola opakovala, že jsem „víceméně v normě“. Kéž by.
Smutné je, že jsem neměla dost krve ani na celodenní péči, byť to ode mě ostatní očekávali. Trvalo rok, než jsem doplnila síly a zpracovala všechny přelomové zážitky. Než jsem přestala vinit sebe a svého muže. Než jsem si uvědomila, že selhává systém a my dva jsme jen bezvýznamné padající figurky v mnohem větší hře.
Ocitla jsem se v situaci, která bolela sama o sobě, a tak jsem začala splétat vztahové sítě. Pomáhaly mi přežít, vytvářet si prostor pro onen pomyslný nádech. Výdech. Zatímco jsem rodila, kojila a vstávala v noci, občas jsem něco udělala. Na hlubokou práci jsem měla při nejlepším dvě hodiny denně.
Nůžky se rozevíraly. Většina kamarádek postupně uvízla doma, zatímco většina kamarádů trávila prací i 16 hodin, 5 dní v týdnu. Přišlo mi, že prohráváme všichni, každý jinak. Byl a je to víceméně smutný pohled. Už deset let.
Nebaví mě dál přihlížet. Nebudu se utěšovat tím, že díky vztahové síti budu žít podle vědců výrazně déle. Přichází čas konat. Dát příležitost dočasně neviditelným radovat se a tvořit. Tak, jak je pro ně zrovna možné, aniž by cítili nutkání se za to omlouvat.
Svět potřebuje stejnou měrou dva pohyby. Pohyb dopředu a pohyb do stran. Stejně jako květ lotosu. Stále se někam ženeme. Schází nám zastavení. Chvíle, kdy jsme, kdy vydechujeme. Kdy se usazujeme. Chvíle, kdy vše dosedá.
Během let jsme bohatě rozvinuli schopnosti zajímat se, milovat a spolupracovat. Přichází čas spojit síly. Svět nás potřebuje. Nežene nás touha po slávě, moci ani penězích. Pohání nás sen dělat radost sobě, druhým a lokalitám, kde působíme. Sen zanechat naději těm, kdo přijdou po nás.
Sdílíte ten sen s námi? Buďte u toho. Věříme, že nastal pravý čas začít tvořit. O víkendové noci padají hvězdy. Tak si přejme. Společně. V pátek 15. září se setkáme osobně. Dále se budeme setkávat přesně tak, jak každý z nás bude zrovna chtít a moci.
2 ~ Dechy pro tvořivou duši, nádech a výdech
Zdeněk Jirotka v knize Saturnin píše:
„Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé.
Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života.
Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo konec konců v naší moci, aby jenom hřála.“
Napište dopis začínajícímu tvůrci. Jak bude znít? Jakou KPZkou na cestu ho vybavíte? Kde mu doporučíte hledat polárku? Sepište to na papír a pošlete na adresu: Creació, Maříž 21, 378 81 Slavonice. Všechny dopisy, které včas dojdou, 15. září doneseme a vystavíme. Kdo ví, třeba je nakonec i vydáme…
3 ~ Lelčí vhledy, dokud se lelkuje, tvoří se
Belandy vzkazuje ze Země pod vlnami:
„Před pár dny jsem se vrátila z míst, kde žili a o nichž ve svých dílech vyprávěli Sir Terry Pratchett i J. R. R. Tolkien. Chození po kopcích a starých anglických antikvariátech bylo pro člověka prakticky přirostlého k pracovnímu stolu něco nevídaného a neskutečně osvěžujícího.
Ačkoli miluji déšť, a ten anglický obzvláště, mít nohy 7 dní v mokru, protože mé české boty značky Čína měly značně nedostatečný vodní sloupec, nebylo zrovna extatické. A tak jsem každý večer po návratu z poutí po malebném kraji zvaném Oxfordshire s vděčností nazula teplé papučky, zalila si dobrý čaj a vzpomínala s láskou na Zdeňka Jirotku mluvícího ústy doktora Vlacha.“
Kryštof Trubáček, objevitel mařížského zázraku, říkal:
„Velbloud je vzdálenost a vůle k jejímu překonání. Poušť je soustředěná klidná myšlenka. Velbloud a poušť jsou život a neohraničený vesmír.“
Andrea Grigerová, která vnímá a učí psychologii fontů, stvořila logo pro Creació. Jak se vám líbí? Co vše v něm nacházíte? Napište nám. Stačí dát odpovědět na tento e-mail.
PS: Líbí se vám Lelčí psaní? Co v něm chcete číst? Chcete se v něm sami objevit? Příště konečně prozradíme, co udělat proto, ať se 15. září setkáme. Těšíme se za týden. Tvoříme, tedy jsme.