Malé útržky a vhledy do dnů života v základních podmínkách bez většiny komfortů civilizace daleko od moderního světa, vysoko na hoře Celestiálního Bílého koně v malinkém tisíce let starém klášteře Pěti Nesmrtelných.

Obklopeni divokými elementy přírody každý den v jakémkoliv počasí v drsných podmínkách obklopeni divokou přírodou jsme trénovali bojová umění, Qi Gong, základy čínské medicíny a studovali Taoismus.

A já si každý den psala své diáře, abych zaznamenala nejdůležitější zážitky, zkušenosti a vhledy. A tak tady sdílím pár krátkých úryvků z jednoho ze svých diářů. Taková malá okénka do jiného světa uvnitř i venku, a do každodennosti Taoistického klášterního života: nazývám je Rána a noci mezi Nebem a Zemí.

Na vysoké škole jsem studovala angličtinu. Vždycky jsem milovala Jane Austen. Začala jsem pracovat ve filmovém průmyslu, hledala jsem lokace pro celovečerní filmy a vybavení pro televizní pořady.

Klíčové bylo najít lokaci, která odráží postavu ve scénáři a pomáhá rozvíjet příběh. Přemýšlela jsem o tom, jak by daná postava žila, a hledala jsem vybavení co nejbližší tomu, které by zvolila sama. Čím reálnější, tím lepší.

Vždy jsem o vyprávění přemýšlela tímto vizuálním způsobem. Znovu jsem četla Pýchu a předsudek a vychutnávala si dopis paní Gardnerové, ve kterém vysvětluje Elizabeth roli Darcyho na Lydiině svatbě. Je pro Elizabeth opravdovým zjevením. A já si díky němu připadala úplná.

Pomyslela jsem si, že bych ten dopis neskutečně ráda držela v rukou. Tak, jak ho držela Elizabeth. Pak mě napadlo, že už to možná někdo vytvořil. Prohledala jsem internet a nic jsem nenašla. Tehdy mě napadlo, jak fantastický projekt by to byl. Prošla jsem si román, abych zjistila, kolik těch psaní tam skutečně je. Šokovalo mě zjištění, že obsahuje 20 celých dopisů.

Vědci se domnívají, že první rukopis románu, který Austenová napsala v devatenácti letech, byl psán ve formě dopisů. Tehdy, v 90. letech 18. století, to bylo velmi populární. Když rukopis nakonec revidovala, spousta dopisů v něm zůstala.

Každý dopis jiskří. Slyšíte v něm danou postavu. Jsou vtipné, konkrétní a rozvíjejí příběh. Když si ty dopisy přečtete jen tak samostatně, opravdu se vám vybaví celý román.

Tak to celé začalo, to byla první jiskra. To byla ta jiskra. Objevovala jsem, jak vypadaly dopisy psané v roce 1812. Neměla jsem totiž žádnou konkrétní představu. Morganova knihovna i Newyorská veřejná knihovna mají sbírky dopisů psaných v Anglii z té doby. Mají největší sbírku dopisů Jane Austen.

Mohla jsem bádat v obou knihovnách a velmi mě překvapilo, že dopisy byly napsány na složeném papíře. Vypadaly téměř jako přáníčko. Na prvních třech stranách byl dopis, na zadní straně byla adresa a všechno to bylo složené a zapečetěné voskem.

Nebyly žádné obálky, jen šílené poštovní značky, kterým jsem nerozuměla. Vypadaly jako lomítka a čísla přes adresu. Písmo bylo všude, což bylo skvělé. Trochu jsem se bála, že to všechno bude vypadat jako svatební kaligrafie, ale ve skutečnosti tam byla spousta neuspořádaných písmen. A rukopis, pokaždé jiný.

Tak jsem se obrátila na přátele, kteří už napsali knihy. Dala jsem dohromady žádost a sháněla agenta. To by bylo na samostatný příběh. Nakonec se to povedlo a já získala smlouvu s nakladatelstvím Chronicle.

Do žádosti jsem zahrnula tři dopisy vytvořené pomocí kaligrafie a upravených fontů na počítači. Moc dobře jsem věděla, že každé písmeno, které vytvářím, musím napsat kaligraficky, jen tak bude opravdu věrohodné.

Chtěla jsem, aby dopis čtenáře přenesl a pomohl mu vžít se do postavy, která dopis čte. Cítila jsem, že opravdu musí být psaný rukou. Prostřednictvím Newyorské společnosti písařů jsem tak začala kontaktovat kaligrafy.

Myslím, že první osobou byla Eleanor Holland, která psala paní Gardnerovou. Poté jsem kontaktovala Barry Moritze. Učila jsem se při rozhovoru s kaligrafem poznat, jestli do projektu půjde, nebo ne. Někteří byli příliš zaneprázdnění a jiní nechtěli psát jako někdo jiný.

Našli se i tací, které to nadchlo a kteří sami román milovali. I pro ně to byla obrovská výzva, protože nikdy předtím podobný projekt nedělali. Učili se za pochodu a zjišťovali si podrobnosti o autorech dopisů. Hledala jsem pro ně dobové dopisy, které mi připomínaly možný rukopis paní Gardnerové, pana Collinse či Caroline Bigleyové.

Je velmi těžké psát písmem, které není vaše, plynule a opakovaně. Byli velmi trpěliví. Dělali jsme spoustu návrhů a hledali v nich charakter dané postavy. Dělali jsme chyby. Což je pro každého, kdo se věnuje kaligrafii, obzvlášť náročné.

Nemohli pero neustále namáčet do inkoustu, aby byl stále stejný. V dobových dopisech lidé píší, dokud inkoust nevybledne, a teprve pak ho znovu namáčejí, což je opravdu vidět. Nakonec jsme si to však skutečně užili.

Některé chyby byly skvělé, jiné chyby vychytával Alexandre Morel ve Photoshopu. Nahrazoval nebo přidával slova. To byla také velmi náročná práce.

Založila jsem si Google dokument, kam si píšu vše, co se učím. Znovu si ho přečtu, než začnu nový projekt, protože se nechci znovu učit to samé. Pomáhá mi to, protože některé lekce jsou velmi malé a specifické, ale když je zohledním, ušetřím ohromné množství času.

Nezapomenu tak říct kaligrafovi, aby psal víc ke kraji a aby udělal okraje roztřesené. Což je něco, co bych nejspíš zapomněla zmínit. Tyhle připomínky mi výrazně pomáhají, aby to nebylo tak dokonalé. Pokud ovšem postava není puntičkář. I tak se pořád trápím nad každým detailem.

To se nejspíš už nezmění. Myslím, že nejsem schopná to dělat jinak. Říkám si, že už to neudělám, a pak to stejně udělám. Baví mě vymýšlet malé detaily, právě díky nim je to skutečné. Stále se tak potím nad detaily.

Když jsem psala žádost, snažila jsem se vymyslet další tituly, abych nakladatele nalákala. A tak jsem zmínila Malé ženy. Po úspěchu Pýchy a předsudku se tak nakladatelství ozvalo znovu.

Byl to pro mě román, který se mi líbil, na začátku jsem k němu rozhodně necítila to samé, co k Pýše a předsudku. Čím víc jsem se však dozvídala o Louise May Alcott a jejím neobyčejném životě, tím víc pro mě kniha získávala rozměr a hloubku. Nakonec se mi ten román líbil mnohem víc. Fascinoval mě.

Když jsem tvořila Pýchu a předsudek, bylo těžké najít dopisy psané mladými ženami, protože knihovny a archivy samozřejmě schraňují dopisy slavných lidí. V té době to však byli převážně muži. Samozřejmě i nějaké ženy, většinou však dohledáte dopisy starších státníků.

Během občanské války si však mladí psali spousty dopisů. Dohledala jsem tak mnohem více, dobově přesnějších dopisů, které odrážely charaktery svých pisatelů. Samotné dopisy, které jsem během výzkumu četla, mi lámaly srdce.

Psali je nešťastní vojáci v blátivých polích, kterým se stýskalo po domově, po kamarádech, kteří umírali, po ženách, které nechtěně opustili, po dětech, které se jim narodily a které ani neviděli. Byl to tak neskutečně zajímavý výzkum na mnoha různých úrovních.

To byly Malé ženy. Pak souhlasili a umožnili mi vydat Annu Elliotovou (angl. Persuasion). Vždy to musí být kniha ve veřejném vlastnictví, která už má volná práva, a zároveň má dostatečně velký ohlas, aby si ji koupili i to, kdo už ji doma mají. Protože takto vzniklé knihy nejsou levné.

Ráda bych se pustila například do Jany Eyrové. Zatím v ní však nenacházím dost podkladů k tvorbě. Knihy tak musí být veřejně dostupné, mít ohlas a mít dost podkladů, které má smysl tvořit.