1 ~ Příběh, který chceme vyprávět
Poslední dobou zaznívají éterem diskuze o umění a tvorbě. Mísí se hlasy kritiků se zádumčivými hlasy tázajícími se po tom, co je to vlastně umění a máme-li ho v sobě zabudované či je naučené.
Odpověď netřeba složitě vymýšlet, stačí se podívat na děti. Každé dítě je malý umělec a nadšený tvůrce, než ho o toto nadšení připraví bolavost dospívání a krutost dospělého světa, jež tvořivost vidí jako skvrnu na výkonu a dokonalosti. Přitom i dle kupících se vědeckých výsledků tkví krása v nedokonalosti a uzdravení je skryto v tvořivosti. Nezáleží na tom, co a jak tvoříme. Umění je hlasem naší duše a tak jako tóny našich hlasů nejsou stejné, liší se i věci vzniklé pod našima rukama. Obrazy, rukopis, tanec či melodie… to vše a mnohem víc představuje umění. Ne všichni vlastníme básnické střevo, ne všichni vládneme štětcem. To ovšem neznamená, že nejsme tvořiví.
Pramen umění vyvěrá z našich emocí, je jako ventil u papiňáku, jímž uvolňujeme nahromaděný přetlak, jenž v sobě nosíme. Bez ohledu na to, zda je jeho akcent pozitivní či negativní. Radkin Honzák ve své knize Emoce od A do P píše, že jich můžeme cítit 13 — strach, děs, stud, hněv, pýchu, smutek, bezmoc, údiv, radost, závist, žárlivost, odpor a lásku. Názory se různí, významy se přelévají, ale nám se ta třináctka docela líbí. Je krásně symbolická.
Věděli jste, že emoce mají své barvy? A že obrazy umí prostřednictvím nich hovořit? Stejně tak jsou s nimi provázány určité melodie, slova, tóny hlasu. Umění pomáhá v časech, kdy duše pláče, ale očím došly slzy. Bývá nejlepším lékem a nejmilejším společníkem.
Rok si podal s rokem ruku a sevřeli se v objetí. Tak jako loni v době, kdy léto hrálo na plechových střechách sluneční mazurku, svoláváme tvořivé duše ke společnému zářijovému setkání a sběru plodů tvořivosti, které jsme od posledně zaseli. Završíme jím týdenní oslavu vášně a tvorby, již děláme z lásky k tomu, co sami tvoříme, a z touhy vyvolat tuto emoci i v ostatních lidech. Svět se zdá být čím dál chmurnějším místem. Pojďme do něj svou tvorbou vznést kus naděje, špetku radosti a kopec kreativní osobité divnosti.
Brzy vám povíme víc. Zatím skicujeme a tvoříme za oponou mařížské zeleně a hledíme společně na hvězdy.
2 ~ Dechy pro tvořivou duši, nádech a výdech
Jak kdysi pravila Pam Allyn, zakladatelka neziskové organizace LitWorld posilující děti a komunity prostřednictvím síly příběhů, “Čtení je nádech, psaní je výdech.” A tak celý neskleněný zvěřinec poctivě vdechuje a vydechuje písmenka, která se splétají do příběhů, co posílí.
Většina z vás bude jistě znát Stopařova průvodce po galaxii, kterého Lelek tvrdošíjně léta zanedbával a nyní objevuje. Než mu ale pražská knihovna poskytne další svazek k vdechnutí, uchýlil se k Lososu pochyb, jenž ulovil ve vodách blešího trhu. Četba biografické pasáže mu připomněla občasné lítostivé povzdechy nad tím, že místo imunologie měl raději studovat vody lingvistiky — nejzajímavějšího oboru na světě.
Adams říká: “Tak trochu jsem si vyčítal, že studuju angličtinu. Měl jsem pocit, že by bylo správné věnovat se něčemu užitečnějšímu a náročnějšímu. Ale přestože jsem remcal, líbilo se mi, že jsem nemusel nic dělat.” Dokonce i jeho eseje byly plné vtipů. “Kdybych tehdy věděl, co vím dnes, studoval bych nejspíš biologii nebo zoologii. Teď je mi jasné, že je to nejzajímavější obor na světě, ale tehdy jsem to netušil.”
A tak se kruh uzavírá a najednou je vidět to, co se předtím zdálo skryto. V konečném důsledku je jedno, co si vyvolíme za obor. Každý z nich je jedinečný a lákavý, takže nám nakonec stejně vždy bude líto, že jsme se nerozhodli pro ten druhý. Než plakat nad uniklým časem, raději se pojďme radovat z nabytých zkušeností a využít je k dalším objevům a studiím. Protože ať už je naše minulost jakákoli, přítomnost i budoucnost stojí za to naplnit zvědavostí a radostí z možnosti učit se novým věcem.
Na svých poutích Lelek lelkoval již s několika tvůrci a posílá vám od nich druhý tip pro chvíle řízeného nicnedělání:
Obujte si toulavé boty a vyrazte do zeleného ticha. Můžete si k tomu vzít košík na houby, čtyřnohého průvodce nebo jděte nazdařbůh. Ale jděte. Nechte žár města a hlasy lidí za sebou. Jděte, vnímejte, jak noha nohu mine, a nechte mysl dýchat.
3 ~ Lelčí vhledy, dokud se lelkuje, tvoří se
Na závěr vám posíláme tři poselství z knihy Zen: The Art of Simple Living sepsané japonským mnichem, univerzitním profesorem a uznávaným tvůrcem zahrad, Shunmyō Masunou. Knihu můžete ulovit v češtině pod názvem Umění prostého života: 100 zenových aktivit pro klidnější život.
Neexistuje jen jedna odpověď. Tu svou nalezneme pohledem dovnitř, ne ven.
Neexistuje jen jedna cesta. Různými cestami můžeme dorazit ke stejnému cíli.
Nefixujte se na dobré a špatné. Budete-li dělat povyk okolo černé a bílé, unikne vám krása šedivé.